Jedním z nejdůležitějších nástrojů terapeutické praxe jsou osobní příběhy – autentické zkušenosti, které mohou pomoci nejen těm, kdo je prožili, ale i ostatním, kteří v nich najdou porozumění, inspiraci či naději. Jsme nesmírně vděční všem, kteří se rozhodli své příběhy sdílet, a se souhlasem jejich autorů je můžeme na těchto stránkách zveřejnit. Každý příběh je darem, který může osvětlit cestu někomu jinému. Děkujeme za důvěru a možnost předávat tyto zkušenosti dál.
Vstávat každý den s pocitem superhrdinky, která musí bezchybně zvládnout nájem, děti i vlastní emoce, a večer čelit prázdnotě a povrchnosti digitálních seznamek. To je realita, kterou teď žiju. Jak v době, která mě nutí být promo zbožím v regálu dokonalosti, zůstat sama sebou? Tento příběh je o mé odvaze sundat filtry, o hluboké úctě k mužům, ale i o přijetí mé vlastní ženské proměnlivosti. Došla jsem k tomu, že ten největší klid nenajdu v náruči superhrdiny v trenýrkách, ale v rytmu vlastního dechu a kroků. Nastupte do mého vlaku, kde jízdenka až na konečnou patří jen těm nejodvážnějším.
Utíkám. Protože to znám. Protože to chrání. Protože být viděn bolí. Ale pak je ticho. Žena, která nemluví zbytečně, a já v tichu jen sedím. Poprvé nemám kam běžet. A možná… možná ani nechci.
Nejdřív mi chyběl. Pak jsem se bála a zapomněla, jaké to je. Dotknout se, být blízko. Až jednou někdo natáhl ruku… a moje kůže si vzpomněla.
Kolikrát v životě jsem si řekla „Měla jsem říct ne“? Kolikrát jsem se přizpůsobila, souhlasila, i když to ve mně uvnitř křičelo? Možná to znáte taky. A možná taky hledáte způsob, jak to konečně změnit.
Znám ten pocit. Mlčení tam, kde dřív býval smích. Když vám blízký člověk, přítelkyně, zmizí ze života a vy pořádně nevíte proč, a tak hledáte odpovědi uvnitř sebe. Prožila jsem si to a vím, že to ticho bylo snad někdy víc než rozchod.