Každý den se nadechneme tisíckrát, a přesto zapomínáme, co všechno může jeden jediný nádech změnit. Stačí tři minuty, aby tělo poznalo, že je v bezpečí. Tři minuty, kdy se svět zpomalí, dech se vrátí a mozek si znovu vzpomene, jaké to je být v klidu.
Sítě jsou plné dokonalých těl, ale realita je jinde. Pupínky, strie, smrad z bot, nálady, mindráky. Každý to známe, jen o tom moc nemluvíme. Přečti si příběh jedné holky, která se učí přijímat svoje tělo mezi filtry a lajky.
Bez dechu vydržíme pár minut. Bez vody pár dní. Přesto často tyto dary bereme jako samozřejmost. Přitom právě ony nás mohou naučit, jak se vracet k sobě, ke klidu, rovnováze a zdraví.
Šikana není žádná dětská hra. Je to něco, co zanechá hluboké rány, i když na první pohled nejsou vidět. A já sama vím, jaké to je, když musíte chránit vlastní děti. Jak rozpoznat šikanu a jak se o ní nebát mluvit?
Příběh dvou sester, které se přestaly srovnávat a začaly růst vedle sebe. Obě nesou jméno stejného otce a každá jinak bojovala o jeho lásku. Když odešel, zůstaly samy, každá jiná, a přesto navždy propojené.
Občas si myslíme, že se všichni dívají, že nás soudí, že naše tělo není dost dobré na plavky, slunce nebo radost. Někdy ale stačí jen jít i s jizvami, kily, pochybnostmi a být v klidu. Protože tělo, které nese náš příběh, si zaslouží péči a klid i na koupališti.
Utíkám. Protože to znám. Protože to chrání. Protože být viděn bolí. Ale pak je ticho. Žena, která nemluví zbytečně, a já v tichu jen sedím. Poprvé nemám kam běžet. A možná… možná ani nechci.
Nejdřív mi chyběl. Pak jsem se bála a zapomněla, jaké to je. Dotknout se, být blízko. Až jednou někdo natáhl ruku… a moje kůže si vzpomněla.
Kolikrát v životě jsem si řekla „Měla jsem říct ne“? Kolikrát jsem se přizpůsobila, souhlasila, i když to ve mně uvnitř křičelo? Možná to znáte taky. A možná taky hledáte způsob, jak to konečně změnit.