Jsme tým autorů, kteří věří v sílu příběhů a upřímného sdílení emocí. Věnujeme se tématům duševního zdraví, osobního růstu a každodenního života tak, jak ho skutečně žijeme. Píšeme s respektem, otevřeností a lidskostí. Naše texty vznikají z vlastních zkušeností, ze srdce v běžných situacích, které prožíváme všichni.
Calmory je pro nás prostorem, kde můžeme být autentičtí, bez masek a přetvářek. Naše redakce propojuje osobní pohledy s odbornými poznatky a pomáhá nám i čtenářům najít cestu k většímu klidu a rovnováze v životě. Věřím, že psaní má sílu léčit a sdílení inspiruje.
Mnoho lidí čeká, že klid přijde s volnem, dovolenou nebo velkou změnou. Jenže nervový systém takhle nefunguje. Tělo si nepamatuje výjimečné chvíle, ale opakující se zkušenosti. V článku se podíváme na to, proč mají malé chvíle klidu větší sílu než jednorázový odpočinek.
Úzkost často nepřichází z ničeho nic. Mnohem dřív o sobě dává vědět tělo zrychleným dechem, napětím a vnitřním neklidem. V článku se podíváme na to, jak poznat přetížení včas a proč je dech jedním z nejjednodušších klíčů ke zklidnění.
Každý den se nadechneme tisíckrát, a přesto zapomínáme, co všechno může jeden jediný nádech změnit. Stačí tři minuty, aby tělo poznalo, že je v bezpečí. Tři minuty, kdy se svět zpomalí, dech se vrátí a mozek si znovu vzpomene, jaké to je být v klidu.
Sítě jsou plné dokonalých těl, ale realita je jinde. Pupínky, strie, smrad z bot, nálady, mindráky. Každý to známe, jen o tom moc nemluvíme. Přečti si příběh jedné holky, která se učí přijímat svoje tělo mezi filtry a lajky.
Bez dechu vydržíme pár minut. Bez vody pár dní. Přesto často tyto dary bereme jako samozřejmost. Přitom právě ony nás mohou naučit, jak se vracet k sobě, ke klidu, rovnováze a zdraví.
Občas si myslíme, že se všichni dívají, že nás soudí, že naše tělo není dost dobré na plavky, slunce nebo radost. Někdy ale stačí jen jít i s jizvami, kily, pochybnostmi a být v klidu. Protože tělo, které nese náš příběh, si zaslouží péči a klid i na koupališti.
Utíkám. Protože to znám. Protože to chrání. Protože být viděn bolí. Ale pak je ticho. Žena, která nemluví zbytečně, a já v tichu jen sedím. Poprvé nemám kam běžet. A možná… možná ani nechci.
Sexualita není privilegium mládí. Není výsadou „dokonalých“ těl. Je to plamen, který jsme dostali do vínku. Dar života, touhy, vitality, vášně a spojení. A právě v období, kdy se slaví Beltine, si připomínáme, že sexualita je hluboce zakořeněná v přírodě i v našem těle. Je to cesta zpět k sobě. K lásce. K energii, která proudí, když jí dovolíme téct.
Propojení se zemí je jedním z nejstarších způsobů, jak se uzemnit – doslova i symbolicky. Chůze naboso, ať už po lesní pěšině, po žhavém uhlí, nebo po ranní rose, v sobě nese rituál návratu k sobě. V mnoha kulturách je bosá noha symbolem svobody, pokory a odvahy být v plném kontaktu s realitou i s vlastním tělem. Tento článek je pozvánkou do světa, kde krok bez bot může být prvním krokem k uzdravení, vědomému bytí a hlubokému vnitřnímu klidu.